O knize: rok / Studený vítr opět vyhodil do vzduchu hromadu prázdných plechovek od piva spolu s plastovými obaly a odhodil je na zem a projel opuštěná noční ulička, špinavá a nepohodlná. Adrian si odfrkl a znovu pokračoval v pozorování jedné z nejopuštěnějších ulic nejnebezpečnější oblasti. Kdesi v dálce hlučela auta, troubila, tloukla, hudba řvala, neony hořely - život nočního města tam byl v plném proudu. A tady bylo ticho, chlad a prázdnota. Adrian vstal, setřásl si ocásky vlhkého kabátu a skočil na další střechu, pak na druhou, třetí, čtvrtou. Po obletu bloku se upír vrátil na své původní místo a začal čekat. Ale jako předtím bylo dole prázdno, jen vítr rozfoukal rachotící plechovky od piva po zmrzlém asfaltu a šustil roztrhané pytle, které utekly z kontejnerů na odpadky. Zdálo se, že dnes lidé tuší smrtelné nebezpečí a instinktivně chodí kolem. Půl desáté. Ještě je čas. Miloval listopadové noci: jsou nejtemnější. Najednou někde poblíž párkrát nebezpečně cvakly malé podpatky. Upír začal být ostražitý a se zájmem se naklonil přes okraj. Osamělá mladá dívka si oběma rukama přitiskla k hrudi hromádku knih a opatrně se plížila, neustále se ostražitě ohlížela a snažila se šlápnout na špičky. "Proč jsi sem letěl, ptáčku, když se tak bojíš?" Adrian se pro sebe usmál a připravoval se ke skoku. Nyní byl přímo nad ní, svaly měl napnuté…